Jak vytvořit bílý oheň. Záhada bílého plamene: Mýty, věda a zázraky chemických reakcí – Telegraph

Říká se, že takový oheň neexistuje. A viděl jsem a potvrzuji, že existuje. Nemohu nic vysvětlit. Asi na to nemám dostatek znalostí. Slyšel jsem, že v Malabaru, zejména ve Wynadu, se během chrámových festivalů a důležitých obřadů koná rituál „chůze s ohněm“. Bylo mi řečeno, že lidé chodí bosi po žhavém uhlí a nespálí se. Nevěřil jsem těmto příběhům.
Jednoho lednového rána se Kayama objevil v Chingeri. Bylo mi řečeno, že mě Kayama hledá. Ráno bylo chladné, na tyto zeměpisné šířky dokonce chladné. A tak byla Kayama zabalená až po bradu do vlněných hadrů, které kdysi bývaly přikrývkou.
– Madam! — zavolal na mě šeptem. — Pojď sem.
Přišel jsem nahoru. Kayama, třesoucí se a zabalený do zbytků přikrývky, mi začal vyprávět něco o panya z Kadalamada. Nemohl jsem pochopit, proč to musí udělat brzy ráno a proč nasadil tak tajemný vzduch.
Kayama něco naznačoval, ale něco nám neřekl. Ale neznal jsem tu dámu dostatečně dobře, abych těmto narážkám rozuměl.
„Poslouchej, Kayamo,“ řekl jsem, „mluv jasněji.“
Kayama se zamyslel a řekl:
– Dnes je noc novoluní.
– Tak co? — zeptal jsem se.
– Co tím myslíš? — Kayama byl překvapen. – Nerozumíš?
„Zatím nic,“ přiznal jsem.
Kayama se na mě zamyšleně a soucitně podíval a z nějakého důvodu znovu zašeptal:
— Dnes budou dámy chodit v ohni.
– A co oheň? — Byl jsem ohromen. – A proč ohněm?
– Proč, proč! — Kayama mě napodobila. – Pak je to nutné. Je lepší, abyste to všechno viděli sami.
Vlastně, možná bych to všechno měl sledovat?
– A kde budou dámy chodit v ohni? — zeptal jsem se.
– Tady. — Kayama mávl rukou kamsi opačným směrem než Spící bohyně.
Kayamův směr byl neuvěřitelně přesný. To je vše. A pak, jak si přejete. Ale ukázalo se, že ostatní věděli, kde to „tam“ je. Cesta „tam“ byla dlouhá a klikatá. Chodil přes hory a džungle, po venkovských cestách. A tak, když se mě teď zeptají, kde se to všechno stalo, já, stejně jako Kayama, mávnu rukou a řeknu: „Tam.“ Vím jen, že nedaleko tohoto posvátného lesa se nachází vesnice Panja Kadalamad.
Do posvátného lesa jsme dorazili ve dvě hodiny ráno. Myslel jsem, že jdu beznadějně pozdě. Ale to byl jen začátek. Dámy nikam nespěchaly. Čekala je dlouhá, studená noc.
Nad posvátným lesem stála hvězdná obloha. Mezi stromy se mihotaly pochodně. Blížily se další a další skupiny panii. Bylo jich mnoho, stejně jako té noci bylo mnoho bohyně Mariammy. Usadili se přímo tam v lese, v rodinách a celých klanech. Zapalovali ohně a třásli se a zahřívali se u nich. Oheň ozařoval tmavé tváře, zacuchané, rozcuchané vlasy a kusy látky, do kterých byly zabaleny malé panya postavičky. Lidé se choulili kolem ohně, ale téhle chladné lednové noci novoluní je to jen málo zahřálo. Mezi stromy šuměl pronikavý vítr. Místo bylo zřejmě dost vysoké a nechráněné. Zde, v tomto posvátném lese, skrytém před zvědavými pohledy v noci a džungli, připravovali Panyové opět prastarou záhadu. Říkalo se tomu „chůze ohněm“. A té noci začaly bubny tupě a úzkostně bít.
A kněz Kanakaka zamířil k bambusové chýši, která byla pro tuto příležitost postavena přímo tam v džungli. Kanakaka sedm dní po sobě prováděl omývání dvakrát denně, dodržoval vegetariánskou stravu, nepřipouštěl k sobě ženy a neviděl svou vlastní ženu.
Poblíž chaty visely na dlouhých tyčích černočervené prapory. S takovými vlajkami šli panyas oné památné noci uctívat bohyni Mariammu. Bambusová chýše, přeměněná na jakýsi chrám, opakovala výzdobu svatyně bohyně v Kalpettě. Zde v džungli panyasové napodobovali město a snažili se reprodukovat složitý hinduistický rituál. Chatrč k tomu obsahovala vše potřebné: měděnou lampu, bronzovou figurku bohyně, meč s čepelí ve tvaru půlměsíce na konci, zvonky, květiny na banánových listech, kokosové ořechy, barevný prášek k hinduistické modlitbě – púdžu a nakonec provazový bič. Kanakaka použije tento bič, aby se bičoval, pokud je bohyně tvrdohlavá a nechce do něj vstoupit. Několik panyas přišlo s pochodněmi a přineslo bohyni rýži a banány. Kanakaka, oblečený v červeném rouchu proroka, „začaroval“ nad všemi těmito předměty v chatrči-svatyni. Pohnul bronzovou figurkou, přerovnal květiny, dotkl se meče pohybem, který znal jen on, zazvonil na zvonek a zamumlal nad kokosem. Zkrátka dělal něco, co nebylo jeho věcí, bral chleba od bráhmanského kněze. Panyasové stáli v uctivé vzdálenosti a s obdivem sledovali Kanakaku, který se podle jejich názoru choval stejně dobře jako kterýkoli bráhman.
Zatímco bubny tloukly a Kanakaka předváděl své kněžské dovednosti, panya, vedený Kayamou, vykopal mělkou obdélníkovou díru a naplnil ji rozštěpenými kmeny chlebovníku. U jámy se objevil Kanakaka doprovázený dvěma mladými muži. Rozbil přes něj kokosový ořech a do půlek skořápky vložil kouřící aromatickou pryskyřici. Silně páchnoucí kouř kadidla se vznášel a Kanakaka vdechoval kouř, když dřepěl u jámy. A jeho dva pomocníci, nazí, v bederních rouškách, se skláněli nad bambusovými tyčemi a rozdělávali oheň, jako to dělali jejich předci před tisíci lety.
„Sviští, švihnou,“ zpíval bambus. Prorok vdechoval kouzelný kouř, vítr šuměl ve stromech, lidé tmavé pleti seděli u ohňů a vzdálené hvězdy zamrzaly na temné noční obloze. A ještě jednou jsem se pokusil určit, kde jsem a v kolik hodin.
Pod klacky rozpálenými třením se rozhořel oheň, větve chlebovníku se vznítily a plamen se pomalu, jakoby neochotně, plazil po jámě. Flétna hystericky zaječela a bubny začaly hlasitě a výhružně bít. A malé panya ženy, zabalené do kousků lehké látky, začaly svůj nekonečný tanec nad tímto ohněm. Tanec byl starý jako země Wynada, starý jako tyto džungle a vzdálené hvězdy.
Ženy se pohybovaly tiše, jako průvod duchů. Nyní ohýbali svá těla směrem k ohni, nyní se od něj odkláněli a otáčeli se snadno a volně. Jejich paty se zaryly do země a pošlapaly trávu pokrytou studenou a silnou rosou. Plamenné jazyky stoupaly výš a výš. Dýchali jakési prvotní teplo. A žár tančil v karmínových odlescích na tmavých tvářích, na rozcuchaných kadeřích vlasů. A v tanci bylo něco podobného tomuto původnímu plameni, jeho tichým, horkým poryvům, jeho sofistikovanosti a nečekanosti. A řada tanečnic vypadala jako prastaré kněžky vyvolávající tento tajemný oheň. Kněžky poslušně opakovaly jeho pohyby a tiše požádaly zuřící plamen o něco. Čas od času mávali rukama jako ptáci, ale zůstali na zemi a nedokázali překonat nějakou sílu, která je tam držela, u ohně. Pak podivně a výhružně křičeli, jako by viník jejich bezmoci byl někde velmi blízko. A tyto výkřiky se ozývaly znepokojivým úderem bubnů a dusivým, vzdorovitě drsným zpěvem flétny.
Tanečníci křičeli stále častěji, temné ruce bily do bubnů rychleji a rychleji, melodie flétny stoupala stále výš, až se při nějakém prudkém stoupání zadusila a odlomila. A jazyky plamenů, podřízené těmto zvukům, se svěsily a zkrocené se plazily po ohořelých kmenech a třesavě se tiskly k žáru žhavých uhlíků.
Když poslední jazyk plamenů, prokletý a oslabený temnými kněžkami, vyrazil, aby zahynul ve smrtelné modři zániku, řada tanečníků se rozpadla a hrdelní výkřik triumfu zazněl.
Výkřik, jako noční pták, se vznesl k hvězdné obloze a byl ozvěnou velkého chvění v prorokově těle. A meč v jeho ruce se také chvěl. Bubny, které ztichly, začaly znovu dunět a opakovaly rytmus Kanakakiho třesoucího se těla. Pak se ho zmocnila křeč a prorok padl na chladnou a vlhkou trávu a začal se na ní svíjet a kroutit se jako od akutní a nesnesitelné bolesti. Rty měl zavřené, oči zavřené a jen jeho tmavá ruka dál křečovitě mačkala jílec meče. Několik panyas k němu vyskočilo a zvedlo proroka, ale on znovu upadl. Znovu ho zvedli a snažili se ho udržet na nejistých nohách.
Nakonec prorok nějakým zázrakem znovu získal rovnováhu. Chvíli tam stál a pak, vrávoraje jako opilec, se ztuhlým nepřítomným pohledem, začal mávat mečem a zamířil k jámě plné žhnoucích uhlíků. Zastavil se na okraji rozžhavené jámy a náhle se nečekaně otočil a podivnými skoky se odřítil kamsi do strany, jak se zdálo, utíkal před hrůzou tohoto ohnivého mučení, které mu bylo připraveno. Ozval se mrazivý výkřik. Zdálo se, že v tomto výkřiku ze sebe prorok vytlačil vše, co v něm bylo lidské. Nyní se nějaký robot s prázdnýma upřenýma očima vracel do jámy, tančil a skákal. A za neustávajícího hukotu bubnů kráčel přes hořící uhlíky. A tyto žhavé uhlíky přitiskl bosýma nohama do země. Nevěřil jsem svým očím. Žár vycházející z jámy byl tak intenzivní, že bylo těžké stát na jejím okraji. Uhlí bylo dost na upečení celého býka. Jak bosé nohy proroka, který pomalu, jako po trávě procházel touto hořící hmotou, zůstaly nespálené, bylo mimo mě.
Kanakaka opakoval tento postup několikrát a pokaždé, když tančil na uhlí, zakřičel něco nesrozumitelného, ​​zamával mečem a zazvonil na zvonek. Myslel jsem, že to vše lze vysvětlit stavem transu, ve kterém se Kanakaka nacházel. A jakoby v reakci na mé myšlenky prorok vykřikl:
– Choďte po hořícím uhlí! Nebojte se! Pokračujte.
Tichý dav stojící kolem panyi se rozešel a natáhl se do řady. Nyní se prorok posadil na okraj jámy a napřáhl ruce k lidem. Panyasové k němu jeden po druhém přicházeli, dotkli se těchto rukou a. klidně chodil bos po žhavém uhlí. Nikdo z nich nespěchal. Šli všichni: muži, ženy, děti. Ani na jejich bosých nohách nebyly žádné popáleniny. Nikdo z nich, kromě proroka, neupadl do transu. Nikdo nevdechoval opojný kouř z kadidla. A přesto.
To je vše, co mohu říci. Stál jsem tam a sledoval pro mě nepochopitelnou podívanou. Někdo se opatrným pohybem dotkl mé ruky. Byla to Kayama.
„Teď jdi,“ řekl.
– Ale, Kayamo.
-Jdi, jdi, neboj se.
Věděl jsem, že to nedokážu. Chybělo mi, co v těchto lidech ještě zbylo. Přišel jsem z jiného světa.
„Ne,“ řekl jsem pevně. – Nemůžu. Čeká mě ještě hodně chůze. Když se spálím, co potom?
– Eh! – Kayama si povzdechl. – Myslel jsem, že jsi jako dáma.
Od té noci stála mezi mnou a Kayamou jakási neviditelná bariéra. A nemohl jsem to překonat. Neboť bariéra přešla přes žhavé uhlíky hluboko v džunglích starověké Wynade.
Kanakaka znovu prošel přes uhlíky. Potom šel do chatrče. Tam se posadil na podlahu, sklonil meč a unaveně zavřel oči.
– Kanakaka! — volal jsem na něj.
Zvedl hlavu a podíval se na mě s úplným pochopením.
— Můžeš znovu chodit v ohni? — zeptal jsem se ho.
„Ne,“ zavrtěl hlavou prorok. – Teď je moje síla pryč. Bohyně opustila mé tělo. Jsem teď stejný jako ty. – A Kanakaka se zabalil do roztrhaného vlněného hadru.
Odešel jsem z chaty. Panyas seděl u umírajících uhlíků. Někde osamělý úder bubnu. Na nebi byl podivně zářící fialový mrak. Byl nehybný a v jeho středu zářil malý jasný měsíc. Na okamžik jsem se cítil nesvůj. A pak mi to došlo. Z Tumby byla vypuštěna další meteorologická raketa. Na obloze byla raketa a dole kráčel starý kmen v ohni. Raketa byla blízko mě a rozuměl jsem o ní všemu. A to, co jsem dnes viděl tady dole, ode mě dělily tisíce let. A nedokázal jsem to vysvětlit.

• KATALOG KNIHY
  • Malá Roerichova knihovna
  • Roerich Popular Science Library
  • Knihy na obranu Roerichů

  AUSTRALOIDÉ ŽIJÍ V INDII

  • OBSAH
  • Od autora
  • I. KMEN NA KŘEMENNÝCH VRCHOTECH
  • II. STAROVĚKÁ ZEMĚ WYNAD
    • 1. Duch na řetězu
    • 2. Jsme panya
    • 3. Cesta v noci
    • 4. Duchové předků a milovaná kobra
    • 5. Únos
    • 6. Rodina proroků
    • 7. Panství v horách
    • 8. Spící bohyně
    • 9. Oheň, který nehoří
    • 10. Záhada kamenných pohřbů
    • 11. Meče v džungli
    • 12. Jackové všech profesí
    • 13. Lovci dálnic
    • 14. Dům, kde žijí předci
    • 15. Potomci Rakhasy
    • 16. Kohoutova krev a ďábelský tanec
    • 17. „Přinesli jsme vám další.“
    • 18. Kmen, který ztratil čas

    Bílý oheň. Zní to skoro jako oxymoron, ne je to tak?? jsme zvyklíže oheň hoří červená, oranžová, žlutá – květiny, spojené s teplem a energie. Ale bílá barva. je mu zima, sterilní, tajemný. Není divuže bílý oheň byl od pradávna zahalen rouškou mýty a legendy.

    V některých kulturách je bílý oheň považován za symbol božství síly, čištění, absolutní pravda. Zapamatujte si alespoň obrázek fénix, stoupající z popela v oslepujícím bílém plameni.

    Věda však nabízí pro tento jev přízemnější vysvětlení. Barva plamene závisí na teplotě hořící a chemické složení látky. Čím vyšší teplota, čím blíže je barva plamene bílé.

    Například, hoří regulérní oheň oranžová и červená, protože teplota jeho plamene je poměrně nízká. A tady je plamen acetylenu hořáky, použitý pro svařování a řezání kovu, dosáhne 3000 °C a má téměř bílou barvu.

    Přejděte na vybranou část výběrem příslušného odkazu: